V pátek 7. 12. jsme se v Uh. Brodě rozloučili s básníkem Miroslavem Kapinusem
Za Miroslavem Kapinusem
Básníci zpravidla odcházejí tiše a nenápadně, takřka zapomenuti. Zvlášť v době, která poezii moc nepřeje. Stejně tiše a nenápadně ve věku osmdesáti let opustil v pátek 30. listopadu tento svět Miroslav Kapinus, muž nadaný schopností zobrazovat svět v básnivých metaforách, které mají tu moc, že nás zobrazením skrytých krás života a světa smiřují s mizerií reality. Jeho poezie ať již milostná anebo inspirovaná Moravou
a světem lidových tradic patří k tomu nejcennějšímu, co naše generace na literárním poli zůstavuje svým potomkům.
Mirek si potěšení z poetického tvoření, z krásné hry s jazykem, nenechával pro sebe, ale jako kantor pro ně získával své žáky. Jeho literární a čtenářský kroužek na Základní škole ve Strání získal četná prestižní ocenění a byl po řadu let nejlepším v republice. Pan učitel učil své žáky češtinu nejen milovat, ale především ctít její zákony. Věděl, že s jazykem je to jako s drahokamem. Teprve vybroušený se stává třpytícím se skvostem. A přesně tak přistupoval k lyrice. Nezjednodušoval si cestu volným veršem, hledal rýmy, cizeloval je, oblékal do přízvučného šatu, hledal správný slovosled, naslouchal rytmu, a prodléval u této hry tak dlouho, až se verš ve svém výsledném tvaru náhle zableskl v prostoru jazykové hlušiny jako valounek zlata v písku. Obdivoval jsem tu profesionalitu, k jejímž znakům patřila neústupnost povrchnosti pramenící z pohodlnosti, která je ve světě internetu a digitálních technologií lákavou alternativou k poctivému řemeslu, kdy uměleckému činu a jeho výsledku předchází námaha, práce, ať již fyzická nebo duševní.
Byla jeho obliba literatury, zejména francouzské, která utvářela jeho hodnotový svět. Stal se překladatelem francouzských básníků, autorem esejů s frankofonní tématikou, ale psal i fejetony, v nichž se vyznával z lásky ke své domovině, Vysočině, odkud pocházel, i Slovácku, okouzlený intenzitou lidových tradic.
Jsem rád, že jsem na počátku 90. let mohl stát u zrodu jeho básnické sbírky Moravské ticho (Moraviapress 1992), kterou doprovodil svými ilustracemi grafik Karel Beneš. A jsem pyšný na to, že ještě na počátku třetího tisíciletí vycházela v příloze těchto novin Mirkova čtyřverší jako upozornění čtenářům, že poezie stále existuje.
„Básník chce být čten a pochválen…“, napsal František Halas. Mirku, vždy jsem rád četl Tvé verše a dnes – bohužel už jenom nekrologem - naplňuji druhou část vzkazu: Chválím Tě jménem svým, chválím Tě jménem Tvých žáků, chválím Tě jménem čtenářů Tvé poezie - a snad mohu – i jménem toho nejkrásnějšího jazyka, který oba tak milujeme - naší mateřštiny.
Jiří Jilík