O hradbách starých i nových. Slovácký deník 20. 7. 2012

  Naše město Hradiště, jako by nám chtělo dokázat, že mu titul „historické město“ opravdu náleží, poskytlo další hmatatelný doklad své královské minulosti. Zbytky barokních hradeb objevené v zahradě domu na Velehradské třídě nás vracejí do minulosti a připomínají, že více než měšťanskou idylou bylo město původně pevností, o jejíž hradby obtékané řekou Moravou si měli roztříštit hlavu ti, kdož dostali zálusk na bohatství velehradského kláštera. Právě na žádost velehradského opata  král Přemysl Otakar II. v roce 1257 pevnost nazvanou původně Nový Veligrad na ostrově v řece Moravě založil, což prý okomentoval zvoláním „Zahradím já Uhrům tuto dieru!“ Kamenné hradby, které město obklopily ve 14. století, byly vskutku bytelné a nezdolalo je ani vojsko takového válečníka jakým byl král Matyáš Korvín. Nezdolány zanikly až v novověku, kdy začaly bránit stavebnímu rozvoji města. A koneckonců proti dnešním lupičům by byly stejně málo platné, neboť se loupí a drancuje jinak, jak se o tom každým dnem dozvídáme z médií, sledujících kauzu trestně stíhaného pana poslance Ratha, kterému se láhve s vínem zničehonic proměnily na miliony, anebo paní poslankyně Parkanové, která tak miluje svou vlast, že hodlá dál působit v politice; jistě by jí to slušelo v nějakém kontrolním výboru, který dohlíží na hospodárnost vynakládaných prostředků. Je proto správné, aby se poslancům zdvihly platy, aby se dostal nějaký ten drobek i na ty slušné, kteří nedovedou měnit víno v miliony, anebo prostě na zlodějnu nemají žaludek.

  Městské hradby byly zbourány tak, že z nich zůstaly jen sem tam nějaké zbytečky, které zkoumají archeologové. Zbourat hradby nedůvěry, které vybudovali mezi sebou a občany politici, tak snadno nepůjde.

                                             Jiří Jilík