Nejsem odborník na lidovou magii
Pro amicis musae, tedy v překladu Přátelům múz, je třetím oceněním, které jste za svou mimořádnou literární aktivitu v letošním roce obdržel. Před dvěma měsíci jste získal Cenu Petra Jilemnického za Žítkovské čarování, které se ve vydavatelství Albatrosmedia zařadilo více než třinácti tisíci prodanými kusy mezi bestselery. A v dubnu jste potřetí získal první místo PRIX NON PEREANT v novinářské soutěži Média na pomoc památkám za loňský seriál Deníku Konstantin a Metoděj na stezkách života. Jde o vskutku nebývalou žeň literárních trofejí, pamatujete ve svém životě v tomto ohledu úspěšnější období? Jak si souběh, těchto tří tvůrčích satisfakcí vysvětlujete?
Jde o náhodu. Ty tři ceny jsou různé a tři různé instituce mi je udělily. Žítkovskému čarování dala cenu Správa odkazu Egona Ervína Kische a město literatury faktu Letohrad, novinový seriál ocenila Nadace ProBohemia spolu se Syndikátem novinářů ČR a tu nejčerstvější a nejvýznamnější mi udělil Zlínský kraj. Je to jen mimořádná souhra náhod. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Ocenění za literární a publicistickou práci, včetně přínosu k uchování a propagaci lidové kultury v podobě ocenění Pro amicis musae jste 1. prosince převzal s odměnou padesáti tisíc korun. Tu jste ale obratem ruky vložil do vzniku knihy o vašem zesnulém příteli a kamarádovi Mišku Evenovi, kterou jste s přáteli nazvali Byl jsem tu s vámi rád. Mohl byste toto dílko čtenářům přiblížit a popsat pozadí jeho vzniku?
Ten nápad se zrodil začátkem října, když ve Slovácké búdě a v městské knihovně probíhaly vzpomínkové akce k Miškovým nedožitým osmdesátinám. Přišlo moře lidí, kteří ho znali a měli rádi. Miško neměl potomky, veškerou další rodinu má v Bretani, a na Slovácku, které tak miloval, není nikdo, kdo by o něm uchoval paměť. Až jednoho dne odejde jeho moravská manželka Zdenka a my, jeho přátelé, zůstal by zapomenut. To by bylo nespravedlivé. Miško byl výjimečná osobnost jako umělec i jako člověk. Napadlo mě, že tou prodlouženou pamětí může být kniha. Oslovil jsem pár přátel a během dvou měsíců byla na světě.
Cenu Petra Jilemnického jste obdržel za Žítkovské čarování. Podle prodaných kusů tohoto titulu jste udělal obrovskou radost nejenom sobě a vydavateli, ale zejména téměř čtrnácti tisícům čtenářů. Ti měli evidentně potřebu si po románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, přečíst něco z literatury faktu a získat tak o fenoménu bohyní reálnější představu. Jak své Žítkovské čarování vnímáte nyní s odstupem času, psal byste některé jeho pasáže jinak, oslovil byste větší okruh dotázaných, byla v době vzniku knihy vůbec možnost jít ještě více do hloubky této problematiky?
Ne, nic bych neměnil. Já nejsem odborník na lidovou magii, byť si to čtenáři mohou myslet. Já jsem novinář, který našel téma a z hlediska novinářského je vyčerpal. Seznámil jsem se všemi dostupnými prameny, přečetl vše, co o bohyních v dobovém tisku vyšlo, a napsal seriál, který asi půl roku vycházel ve Slováckých novinách, které jsem v té době redigoval. Do dvou knížek, které vyšly postupně v letech 2005 a 2006, jsem téma zpracoval až na žádost nakladatele, a tím pádem se pro mne bohyně staly uzavřenou záležitostí, až na besedy se čtenáři, na které jezdím do knihoven společně s Gajdoši z Kopanic. Od té doby jsem vydal desítku jiných knížek. Nebýt románu paní Tučkové, druhé vydání by zřejmě nikdy nevyšlo.
PRIX NON PEREANT v novinářské soutěži Média na pomoc památkám jste si vysloužil za loňský seriál Deníku Konstantin a Metoděj na stezkách života. Vážím si toho, že u jeho úspěšného vzniku jsem s vámi mohl být i já. Jak hodnotíte tuto cenu a nakolik máte v úmyslu se slovanským věrozvěstům věnovat ve své tvorbě do budoucna?
Novinářská soutěž Média na pomoc památkám má zejména motivační charakter. Jejím posláním je podnítit novináře, aby psali o památkách, zhodnocovali jejich význam, a podněcovali k jejich ochraně a obnově. Soutěž je celostátní, její vyhodnocení probíhá v Praze, v některém z historických sálů a celá akce má noblesní charakter. Nikdy jsem ale nepsal pro samu soutěž. Pokud jsem v daném roce napsal něco z regionální historie a vy jste mi to otiskli a pokud jsem s tím byl sám spokojen, soutěž jsem obeslal. Za nejcennější trofej považuji hned to první ocenění z roku 2003 v kategorii publicistiky. V ní se uděluje jediná hlavní cena publicistické tvorbě, ať jde o publicistiku v tisku, rozhlasovou či televizní. Takže konkurence v této kategorii je, jak by se řeklo, mezioborová a tudíž velká. Ale musím dodat, že ta cena nepatří pouze mě. Byla udělena dnes již legendárnímu seriálu Chřiby záhad a mýtů, který vycházel v novinách od roku 2002, a kromě mě se na něm autorsky podíleli i Michal Baščan, Pavel Bezděčka a Bořek Žižlavský. Téma Velké Moravy mě samozřejmě láká; chtěl bych se ještě někdy vrátit k osobnosti kněze a romantického archeologa Františka Přikryla, který před stoletím mapoval cyrilometodějské památky.
Před časem jste mi v jedno z rozhovorů přiznal, že žádná z cen, které jste za svou tvůrčí činnost získal, není důležitá víc než jiná a jejich obdržení svědčí o kvalitě textu a pozici v žánru. Jak byste tedy ohodnotil kvalitu vám tak blízké literatury faktu v současnosti u nás, a kteří autoři vás svými aktuálními publikacemi v této kategorii přitahují?
Návštěvou knihkupectví se dá lehce zjistit, že vychází obrovské množství děl v žánru literatury faktu, ale jejich úroveň mohu těžko hodnotit, protože nejsem tak pilný čtenář; pokud čtu, tak většinou literaturu k tématu, o kterém se chystám psát. Z domácích autorů si nejvíce cením Václava Cílka, jehož tvorba má esejistickou povahu, ze zahraničních mohu doporučit Dějiny legendárních zemí a míst od Umberta Eco; to je skutečná lahůdka.
Jste mimořádně aktivním publicistou, přesto mi nedá, abych se vás nezeptal, nakolik vám chybí působení na Památníku Velké Moravy ve Starém Městě, kde jste strávil v roli průvodce několik uplynulých let?
V době, kdy budou čtenáři číst tento rozhovor, jsem tam zpátky, ale jen do konce roku, jako záskok za bývalou kolegyni. Nemohu ale říci, že by mi památník chyběl. Všechno má svůj čas; za necelý rok mi bude sedmdesát a je třeba zmírnit tempo. Navíc s besedami o Žítkovském čarování se letos roztrhl pytel, takže se mám kde „vykecat“.
Na čem momentálně pracujete, a jaká témata vás na prahu další životní dekády ještě lákají zpracovat?
Po knížce o Moarchu Evenovi si do konce roku si dávám oddych. Po novém roce se do něčeho pustím. Co to bude, to si zatím nechám pro sebe.
Příští rok oslavíte kulaté jubileum, přesto ani vzdáleně nepřipomínáte člověka, který by ve svých téměř sedmdesáti letech chystal odchod do penze. Prozraďte, co je motorem vaší vitality…
Nevím. Nežil jsem zrovna zdravě a ctnostně, abych mohl uvažovat o dlouhém a zdravém stáří. Ale možná je i něco v genech. Můj otec ještě v osmasedmdesáti vázal knihy ve své kunovické dílně a devadesáti šesti letou maminku dosud vozím každých čtrnáct dní do Grandu na posezení s kamarádkami.
Slovácký deník, 12. prosince 2014