Laďka Košíková se podílí na incenaci Prodané něvěsty v ND
Inscenovat Smetanovu Prodanou nevěstu na scéně pražského Národního divadla je jistě pro každého umělce mimořádnou výzvou. Byla to výzva i pro tvůrce nového, již dvacátého nastudování této kultovní opery kmene Čechů, jež měla svoji premiéru na podzim loňského roku. Režisérka Magdalena Švecová vybídla k účasti na projektu choreografku Hradišťanu a pedagožku hradišťské ZUŠ a brněnské JAMU, Laďku Košíkovou, která výzvu přijala. Obě umělkyně se při společné práci již sešly, a to při inscenaci Janáčkovy opery Rákóc Rákóczy v Brně před pěti lety. Každý, kdo onu netradiční inscenaci viděl, si s ještě větší zvědavostí musel klást otázku, jak se režisérka spolu s choreografkou, jíž tanec slouží především k reflektování filozofie a etiky lidového prostředí, ale i s dalšími členy týmu – scénografem Petrem Matáskem a kostýmní výtvarnicí, mimochodem další Moravankou, Zuzanou Přidalovou svého úkolu zhostí.
„Dělat Prodanku“ je jistě jeden z nejtěžších uměleckých úkolů, neboť opera je generacemi diváků vnímána jako „národní mýtus“; při čemž ta starší si jej spojila především s inscenační podobou, kterou dal tomuto opusu na přelomu 50. a 60. let režisér Václav Kašlík při hudebním nastudování Zdeňka Chalabaly s dirigentem Zdeňkem Košlerem. Inscenace zasazená do idylického jihočeského baroka se v myslích mnoha tehdejších diváků přerodila z národnímu pocitu až do národního sentimentu. Je možné najít způsob, jak inscenovat Prodanou nevěstu, aniž by bylo zneváženo toto (jistě upřímné) cítění, avšak současně aby dílo bylo schopné oslovit dnešního diváka střední a mladší generace, kterému není nic vzdálenějšího než národní mýty? A je možné sdělit Prodanou nevěstu i bezpočtu cizinců, kteří dnes tvoří silnou diváckou vrstvu Národního divadla, a jimž při neznalosti historických kontextů může náš národní patos (opírající se o plytké libreto, jímž Prodanou nevěstu obdařil Karel Sabina) připadat více komický, než sama „komická opera“?
Režisérka a její tým odpověděli na tyto otázky odvážnou incenací, krásnou a vzrušující. V tvůrčím pojetí jde o obraz „ztraceného světa našich předků, léta na vsi a rituálů spojených s oslavou nové úrody“. Tím se otevírá všem zúčastněným prostor pro režijní, scénografické i choreografické nápady, využití jevištní techniky, ale i prostor „za příběhem“, kde cítíme kořeny vesnického mikrosvěta, tvořeného přírodou a člověkem a jejich vzájemným, hlubokým vztahem. Právě ona interakce člověka a přírody, vyjádřená samotnou scénou (příběh se odehrává na poli za vesnicí), tak symboly obsaženými v rekvizitách, kostýmech i tanečních kreacích, je onou potřebnou a funkční aktualizací, oním obohacením, pro které stojí za to Prodanou nevěstu shlédnout, byť nám její slavné árie již dávno znějí v hlavě i duši.
Ne, že by byla tato nová inscenace bez chyb. I ona má svá slabá místa, která neujdou divákově pozornosti. Když však pražská recenzentka napíše, že „premiéra ... připomínala spíše jenom rozvleklé folklorní pásmo, v němž si zatancují oživlé snopy,“ pak budiž tato věta tou nejlepší pobídkou k návštěvě představení. Připomnělo mně to filmové recenze Jana Klimenta z Rudého práva v době normalizace. Když ten „strhal“ v novinách film, byla to nesporná známka kvality nového díla a sdělení, že konečně vzniklo něco, co stojí ta to vidět. Tohle je stejný případ.
Jiří Jilík