Jubileum Olgy Vlasákové
V neutuchající pracovní aktivitě oslavila své pětasedmdesáté narozeniny výtvarnice, publicistka a sběratelka Olga Vlasáková (5. 5. 1934), dlouholetá členka redakční rady Malovaného kraje. V nedlouhém časovém odstupu přivedla na svět tři knížky. Na konci loňského roku to bylo druhé vydání Vánoční lidové zdobnosti a nedlouho na to i navazující Velikonoční lidovou zdobnost, která je prvním souborným vydáním četných kreseb a textů, vztahujících se jarnímu zvykosloví. Pod třetí knížkou – Pohádkami Chřibů autorky Jarmily Bednaříkové – je podepsána jako ilustrátorka. Vedle toho pořádá své sbírky, připravuje výstavy obrazů a ilustrací, účastní se jednání ve Felicitě a setkává se s přáteli na Zarážení hory v Kobylí stejně jako na Jízdě králů ve Vlčnově. A všechno, co vytváří, přináší radost, poučení a potěšení jejím četným příznivcům, kteří zaplňují při vernisážích jejích obrazů výstavní síně.
Proč si lidé tolik oblíbili tvorbu Olgy Vlasákové? Je to jednak proto, že hovoří srozumitelným jazykem, ať již budeme mít na mysli kulturu slovesnou nebo výtvarnou. A jistě je tomu tak i proto, že zachycuje svět, který nenávratně mizí: svět laskavosti, poctivé práce a šikovnosti člověčích rukou, svět, sousedské pospolitosti, solidarity a soucitu, svět, v němž je prostor pro cit a krásu. A svět přirozeného řádu, respektu k přírodě i Stvořiteli.
Již dávno dali lidoví umělci, mudrci i bohyně Olze Vlasákové výuční list a nechali ji nahlédnout do své dílny, často záhadné a magickými symboly popsané. Olga se naučila z těch symbolů číst a pradávné učení předávané z generace na generaci po celý svůj život předkládá nám, svým současníkům, i s poselstvím, které se dá z tvorby našich předků vyčíst. Spolupracovala při tom s řadou moravských periodik, zejména s Rovností, se Slováckými novinami a s Malovaným krajem. A postupně dává své literární i výtvarné tvorbě také knižní podobu. Mám rád její knížky ve své knihovně. Třeba pro taková sdělení:
„Pod dotekem slunce na jaře taje sníh a voda jiskří po svazích stužkami svázanými klikatou pentlí potoků, říček a řek. Jarní vodě častokrát nestačí vlastní koryto. Tam, kde jí břehy dovolí, vytváří kaluže nebo zeširoka obejme celé údolí. Tehdy přichází člověk s náručí čerstvě nařezaných vrbových proutků, aby jako dávný rozsévač sázel vždy po jednom tam, kde v zátočinách poznenáhlu ukrajuje řeka úrodnou zem. Než rozlitá voda najde zase své původní řečiště, proutky silou jarní mízy zakoření. Až dorostou, zpevní břeh a dají každým rokem tolik proutků, kolik jich bývá v hospodářství zapotřebí. Na svazování košťat, proplétání plůtků, pletení košů, nůší i košíků a také velikonočních žil. A píšťalky z vrby každoročně zazpívají písněmi dávných pasáčků. Zbývá jenom předat děvčatům jarní sílu z mízy spletených proutků výměnou za vajíčka.“
Jako bychom četli cestopis z nějaké vzdálené krásné země. A ona taková bývala ta naše. Odešla s naším dětstvím. Naštěstí zůstává zachována v tvorbě Olgy Vlasákové. Ti, co přijdou po nás, budou mít aspoň důkaz, že kdysi dokázali žít lidé bez dálnic, mrakodrapů, tiráků, televize a mobilních telefonů. A že to patrně byl docela pěkný život.