Jak Bohuš Matyáš obcuje s mateřštinou
Vánoce jsou – když ne ve všech, tedy aspoň v rodinách, kde je sečtělost dosud považována za nezbytnou hodnotu – obdobím, kdy zbytní knihovna. Tedy přibude do ní několik nových knížek od Ježíška. Protože o nových knížkách z regionu čas od času píši, mám mezisváteční problém, po které sáhnout nejdříve. Jako obvykle jsem se rozhodl pro tu nejmenší, nejméně nápadnou, neboť mám takovou představu, že autoři malých knížek jaksi pečlivěji vybrušují text. Nenechají téci slova a věty, aby se rozlévaly po stránkách jako záplava, v níž pak tonou podstatná sdělení a moudré myšlenky a příběh se rozplývá v moři slov. Čtenář se pak nejednou musí vrátit na začátek, aby se dobral přediva souvislostí nutných k pochopení, co a proč vlastně čte. Proto mám rád knížky takové, v nichž je sice méně slov, ale každé slovo je přesně tam, kde má být a kde plní svůj úkol svěřený mu autorem: rozplakat mne nebo rozesmát a donutit mne k přemýšlení. Však vzpomeňme na Horníčkovy Dobře utajené housle, jež jsou důkazem, že méně slovy se dá říci více a lépe, pokud ovšem sám autor má více a lépe v hlavě. Mnoha slovy se zpravidla vyjadřují ti, kteří v hlavě mívají pramálo, ba někdy vůbec nic, jak lze seznat zejména z projevů politiků.
Avšak vraťme se ke knížce, kterou jsem vzal po Vánocích do ruky jako první. Moje výběrové kriterium mne nezklamalo. Ta malá nenápadná brožovaná knížka se jmenuje Kýho víra (to měkké i není chyba, ale záměr), a je to soubor fejetonů Bohuslava Matyáše, otrokovického autora, který však byl v určitém období srostlý i s Uherským Hradištěm, jmenovitě s Cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka, již primášoval již nebohý Jožka Kučera.
Jedenatřicet fejetonů, které autor v minulých zhruba pěti letech napsal pro ZVUK, Zlínské noviny a MfDnes, jsou „živé, vtipné, napadnuté, bohaté znalostmi i postřehy, navíc pak s humorem“. Slovy v uvozovkách charakterizoval dřívější Matyášovu fejetonistickou tvorbu již zmíněný Miroslav Horníček, a platí ta slova bez výjimky i o textech z posledních let. Přestože musel jejich autor přeskákat trpká normalizační léta, kdy nesměl vykonávat novinařinu, k níž byl nadán a výsostně ji uměl, v jeho fejetonech nenajde čtenář stín zatrpklosti; ba naopak moudrý a humorný nadhled nad během věcí lidských, jemná ironie, jíž dovede počastovat nejen okolí, ale i sebe sama, to jsou vzácné atributy jeho tvorby. Texty doplňují fotografie hradišťského autora Miroslava Potyky.
A ještě něco. V jednom fejetonu píše, že v případě ženitby, na rozdíl od mnoha jiných, pro něho platí: „Jednou a dost!“ Je to patrně pravda, ale ne celá. Bohuš totiž obcuje nejen s vlastní manželkou, ale i s milenkou, jíž je „mateřština“. Je to krásná, mužná, nesentimentální láska, smyslná a rozkošnická, ale nikdy vulgární. Zatímco mnozí novinářští kolegové, zejména moderátoři v rádiích, s ní zacházejí jako s děvkou, Matyáš na každé rande přináší kytičku a než ulehne do slov, řekne: Miluji tě, mateřská řeči!
Slovácký deník, 7. 1. 2011