Fejeton na květen: Ať žije cirkus!

  Mojí velkou klukovskou láskou byl cirkus. Musím říci, že jsem jí zůstal věrný podnes. Každý rok čekám, kdy poprvé se zjara na okraji chodníků objeví stojany s barvitými plakáty, nejčastěji s tváří klauna. Všimli jste si? Cirkusové plakáty nepodlehly žádným novodobým výtvarným trendům. Barvotisk sází na to, že návštěvník cirkusu nebaží po něčem novém, ale do cirkusu přichází za tím, co tady již bylo. Děti za klauny a zvířaty, dospělí za vzpomínkou. Babičky a dědové, k jejichž generaci patřím, zakrývají onu touhu po návratu účastí vnoučat, ale sem tam se objeví i pár těch, kteří se za nostalgii nestydí. Sedí někde na kraji, aby nebránili ve výhledu těm malým, kterých je pod plátnem cirkusového stanu naprostá většina, v napjatém očekávání, až se rozsvítí reflektory, zazní hudba a ředitel cirkusu ve šviháckém kostýmu zdobeném zlatými prýmky a třpytivými flitry ohlásí první číslo.

  To očekávání jsem si nenechal ujít ani letos, když do našeho města zavítal cirkus BERNES. Koupil jsem si lístek do lóže, abych měl manéž na dosah a mohl se setkat s očima vraníků, kteří reagují na hudbu a každé gesto svého krotitele. Viděl jsem podobný výjev už tolikrát a přece jsem zde znovu, i když vím, že mě v mých letech dění v manéži už asi ničím nepřekvapí.

 Za tu moji slabost pro cirkusy dozajista mohou pestře pomalované domečky na kolech, maringotky, kdysi tažené koňmi; při pohledu na jejich pomalý „krok“ člověk měl čas zapřemýšlet odkud a kam jedou, kde všude byly, kam zavítaly. Maringotky byly posly exotických krajin, odkud přivážely zvěř ušlechtilou i dravou, anglické plnokrevníky, velbloudy, lamy, opice, medvědy i slony, ba i lvy. Ti se jen málokdy tvářili přívětivě, naopak, zpravidla řvali, kdo je to zas vyrušuje a zuřivě mávali tlapou po krotiteli, který vešel do klece za nimi, ozbrojen pouze tyčí, chabou zbraní proti jejich tlapám a tesákům. Tehdy nám klukům tuhla krev v žilách a krotitel v našich očích nabýval velikosti Old Shatterhanda anebo Buffalo Billa. Inu dálky, exotika, dobrodružství, odvaha a konečně - bože jak krásný úděl být cirkusovým klukem, chodit do jedné školy vždy jen pár dní a než dojde ke zkoušení, přejet s maringotkou zas o město dál.

  Dnes přiznávám, co jsme si, my kluci, tehdy nepřiznali, neboť jistý ostych nám bránil hovořit spolu o těchto věcech, totiž že jsme chodívali do cirkusu ještě z jiného, dokonce bych řekl, podstatnějšího důvodu: kvůli artistkám! Cirkusové artistky byly krásné a jejich krása byla často až agresivně přitažlivá. Dnes se říká sexy; ale není to zcela přesné, protože artistky jsou ženami jen částečně, částečně jsou bohyněmi, které se vznášejí nad hlavami nás pozemšťanů, ve spirálách a piruetách a víří pod šapitó tak lehce, že ta lehkost připadá až nadpřirozená. A byly nádherných postav a jen lehce oděné, do jednodílných trikotů a kraťoučkých rafinovaných sukniček, pokud nějakou sukničku vůbec měly, a jejich ženské tělo, každá jeho část jen místy těsně obepnutá kouskem oděvu, byla vystavena naším zrakům ze všech stran a v různých polohách, včetně očekávané roznožky. Zamilovávali jsme se do nich, hltali jsme je očima a přáli si, aby se i ony podívaly na nás, zamilovaly se do nás, pozvali nás do své maringotky a my bychom s nimi vyjeli na tu dalekou dobrodružnou cestu.

  Cirkus Bernes v tu dubnovou neděli nabídl dětem to, na co čekaly děti, a mně to, na co jsem čekal já. Velbloudi, lamy, koně, opičky, artisté... Co to všechno bylo proti dvěma nádherným artistkám, které až úplně nahoře v kupoli pod plátnem stanu předváděly své kreace. Hltal jsem je očima a přál si, aby se i ony podívaly na mne, zamilovaly se do mne, pozvaly mne do své maringotky a řekly, ať jedu s nimi. To pozvání, na rozdíl od časů, kdy mi bylo čtrnáct, bych ovšem odmítl. Dokážu zakopnout na rovné zemi; ale kdyby aspoň směšně, abych mohl dělat klauna. Kdepak. Říznu sebou, lezu po čtyřech ke zdi, abych mohl vstát, a pak se belhám ke svému druhému bratranci MUDr. Cimbálníkovi, aby mi píchl, jak kdy, do zad nebo do zadku, injekci. Co bych si v cirkuse počal a co by si se mnou počala ta blonďatá artistka s krásně tvarovaným tělem, která lehce, bez viditelné námahy, udělá most i šňůru a usmívá se při tom.

  Když jsem procházel o přestávku zvěřincem, přitočila se ke mně starší dáma a pravila: „Když vidíte, co všechno ten cirkus vozí s sebou, co všechno umí a kolik je za tím vším práce a odříkání, tak dvě stě stovky za lístek nejsou vlastně moc.“

  Měla pravdu. Cirkus ve Strakově akademii nás stojí mnohem víc.