... novinář a publicista ...

Kapitola XIV: Jak král Matyáš z bitvy utíkal (Díl 1)

06.08.2011 11:39

  Bitva na Luckém poli nebyla jedinou, z níž prchal uherský král. O pár století se stala Olšava svědkem útěku další z pomazaných hlav svatoštěpánské koruny - krále Matyáše Korvína. Ambiciózní zeť českého krále Jiřího z Poděbrad se postavil do čela křížové výpravy, kterou proti „husitskému králi“ vyhlásil papež Pavel II. Byla to pro něj příležitost, jak upevnit své postavení na evropském politickém kolbišti, samozřejmě s vidinou územních zisků. Morava a Čechy pro Korvína byly až příliš lákavou kořistí a tak se v roce 1469 nechal šlechtou, která stála v opozici proti Jiřímu z Poděbrad, zvolit českým králem.

  Dne 31. března roku 1468 vyhlásil Matyáš Jiřímu z Poděbrad válku a postavil se do čela křižáckých vojsk. Ta během léta obsadila Strážnici a Veselí a přesile Matyášových vojsk se vzdal i Uherský Brod. Král se 17. července osobně dostavil do Brodu, aby převzal město. Bylo pro něj důležité, neboť zaručovalo Uhrům spojení Moravy s Povážím.  Matyáš z něj učinil svou základnu, nicméně k bezpečnému ovládnutí Moravy mu stálo v cestě nedaleké Hradiště, vodní pevnost na ostrově v řece Moravě, které zůstalo věrno Jiřímu z Poděbrad. Matyáš je takřka nepřetržitě obléhal, zatímco Jiří z Poděbrad se je stejně usilovně pokoušel udržet a snažil se mu ulehčit jeho nelehkou pozici obleženého města. A tak právě Uherskohradišťsko zažilo v této válce četné pohyby a přesuny vojsk obou panovníků, mnohá střetnutí a nakonec i plenění a drancování vesnic, které byly vydány všanc vojenským oddílům obou armád. Uhři nebo Češi, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. I tak by se dal interpretovat výrok Františka Palackého na adresu Poděbradova vojska, které se na panství těch, kdož se poddali Matyášovi, chovalo jako na území zrádných odpadlíků. „Vojsko toto v tažení svém jalo se ukrutně pleniti statky všech těch, kteří Matyáše přijali byli za krále, takže veliké od nich slyšeti bylo všude hořekování,“ napsal František Palacký.

  Z četných půtek a střetnutí se do historické paměti zapsala bitva, k níž došlo na náhorní plošině nad tokem Olšavy, v prostoru mezi Popovicemi, Bílovicemi a Hradčovicemi. Připomeňme si historická fakta.

  V roce 1469, podle jiných pramenů 1470, k Bodu od Trnavy přitáhla třítisícová Matyášova armáda. Část vojska oblehá Hradiště. Matyáš se rozhodl město vyhladovět a za tím účelem nechal Moravu kolem pevnosti přehradit řetězy, aby zabránil zásobování obležených. Útoky Uhrů na hradby prý trvaly devět dnů. Teprve desátého dne došlo k hlavnímu útoku vedenému od jedné hodiny v noci až do poledne, ale ani tentokrát se vojskům uherského krále nepodařilo překonat hradby a obránce města.  Bylo však zjevné, že bez pomoci zvenku dříve nebo později město padne do rukou obléhatelů. Král Jiří proto posílá na pomoc městu vojsko v čele se svým synem Jindřichem. Na konci října téhož roku přitáhl Jindřich k Hradišti, dobyl jednu baštu oblehatelů, pobil její posádku, dvě stě vojáků, a vzniklým otvorem předal obléhaným zásoby. Vyhladovělým obráncům přišla tahle pomoc v pravý čas. Nicméně i Jindřich si byl vědom, že dodávky proviantu jen prodlužují obléhání, ale situaci obléhaných nijak neřeší. Matyášovi, jehož pět šiků bylo rozptýleno mezi Brodem a Hradištěm, stačí jen počkat, až Jindřichovy oddíly, kterých bylo zapotřebí i jinde, odtáhnou. A tak se Jindřich rozhodl pro razantnější krok s využitím lsti.

Vyslal totiž k Hradišti jen jízdní oddíl Oldřicha z Kounic o šesti stech koních, a to tak, aby je uherské hlídky zaregistrovaly, zatímco podstatná část jeho armády zůstala skryta. Uhři lest neprohlédli. Autor uherskobrodských letopisů Václav František Letocha popsal bitvu následovně: „Matyáš, nedomnívaje se, že by Čechové s tak malou silou na něj udeřiti směli, ticho zůstal ležet, až spatřil, že česká armáda od Bílovic v dokonalém šiku protiv němu táhne, teprve své Uhry, co nejrychleji mohlo bejti, shromáždil, proti Čechům se postavil. Tu se začala ostrá bitka. Leopold Krajíř, vůdce moravského lidu, udeřil na pěšáky krále Matyáše, podobně učiníce tak vůdce lidu českého na jeho rejtarstvo, Uhry pořádem mordovali a je rozrazili, takže Matyáš s ostatním lidem k brodu utíkati přinucen byl. Však poněvadž je Čechové silně pronásledovali, všechno vojsko Matyáše krále se rozprchlo a on toliko sám s velikou těžkostí do jistého lesa k Brodu patřícího, nyní se Králov jmenujícího salvíroval (dosl. se zachránil) a tam bezpečný zůstal. Při tejž bitce zahynulo Uhrův koníkův tři sta, pěšáků pak osm set...“

 Shodně i Palacký píše, že Jindřich porážel jeden houf po druhém „takže brzy celé nepřátelské vojsko bylo na outěku; kterémuž Matyáš nadarmo brániti usilovav, konečně i sám oddati se musil“ a poté ... „plný hněvu a hoře nezastavil se prý než až v Uherské Skalici.“

  Místo památné bitvy, z níž uherský král tak neslavně utíkal, je označeno a dá se k němu dojít z Popovic, Hradčovic, ale i z druhé strany návrší, z Bílovic nebo Mistřic, odkud je to nejblíže. A z Mistřic jsme se s kamarádem Gustou vydali k Hrubému Boru, jak se lokalitě říká, jednoho letního dne i my dva.  Prošli jsme zahradami a polní cestou stoupali nad vesnici. Po půl hodině chůze jsme na vrcholu, na náhorní plošině s výhledem daleko do kraje. Pod námi se červenají střechy Březolup, o kus dál k severovýchodu rozložena jako na dlani je Topolná. Vesnice na návrší víc k severu je – podle zářivě bílého kostela - Velký Ořechov, a ještě víc vzadu Lhota u Malenovic. Obzor uzavírá pásmo Chřibů, v němž zahlédneme střechy žlutavské. K jihovýchodu je krajina rovněž doširoka otevřená, až k Popovicím, pod nimiž si lze domyslet Olšavu.

   „To je on,“ upozorňuje kamarád.

    V dáli před námi trčí ze země mohutný pahýl, tak dvacet metrů vysoký. Už sám název Hrubý Bor napovídá o zašlém majestátu stromu, jehož život ukončil před půl stoletím blesk. Kdysi byl bor místem častých vycházek lidí z okolních vesnic, jak tomu nasvědčuje chatrná lavička a o kousek dál kříž pod lipou, ozdobený čerstvými květy. Ten sem v roce 1928 „ku cti a slávě Boží věnovala Anna Bilavčíková.“ Ani dnes není toto místo opuštěné, křižují se zde totiž značené turistické cesty. Podle rozcestníku je to dolů do Mistřic jen kilometr, do Bílovic dva, a po návrší až do Uherského Hradiště jedenáct. Na opačnou stranu jsou první vesnicí po pěti kilometrech Hradčovice, do Pašovic je to osm, do a do Uherského Brodu jedenáct kilometrů.

   „Tady je to,“ upozorňuje mne Gusta na desku, která byla dodatečně vsazena do kamenného podstavce kříže. Polohlasem čtu text.

   „Zbožná vzpomínka po pěti stech letech na ty, kteří v těchto místech nebo v blízkém okolí padli pro boj mezi knížetem Jindřichem, synem Jiřího z Poděbrad, a uherským králem Matyášem Korvínem, dne 2. listopadu 1469. Odpočiňte v pokoji po boji.  2. listopadu 1969.

  K místu se vztahuje pověst, že se zde snažil jeden bojovný vojevůdce zadržet Uhry prchající z prohrané bitvy k Uherskému Brodu. Byl však zabit. Onu událost po staletí připomínal náhrobní kámen položený na jeho hrob nedlouho po bitvě. Do kamenné desky byl údajně vytesán jílec meče a těžko čitelný letopočet. V roce 1934 byl kámen odvezen do Slováckého muzea v Uherském Hradišti, avšak zda tam dorazil nebo ne, nikdo neví, v muzeu není a nikdo ho nepamatuje.  A tak jediným pamětníkem oněch dávných událostí jsou němé hroby – mohylové pole v nedalekém lesíku Neráz, k němuž je to odtud sotva čtvrt hodiny.

   Když jsme stáli nad nízkými pahrbky kryjícími hroby dávných předků, kamarád věren své folklorní erudici potichu zanotoval:

   Ten Hrubý Bor, vysoký jak veža, jak veža,

   kdože pod tým borem, kdože pod tým borem,

   co za páni ležá...

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 0

722 984 125

Vyhledávání

AUTORSKÉ ČTENÍ, BESEDY, PŘEDNÁŠKY

13. března: UH, Klub kultury: Súchovská republika. (Pro A3V)

20. března: Bukovany, knihovna. Žítkovské čarování.

21. března: UH, Kafe uprostřed: Zapomenutý spisovatel Jan Janča

5. dubna: UH, Malá scéna Slováckého divadla : Kachničky. Repríza.

17. dubna: UH, Slovácko v díle Františka Horenského. (Pro A3V)

4. května: Skanzen Veselý Kopec: Žítkovské čarování (V rámci Hrnčířského jarmarku.)

10. května: Kobylí, Panské Mlaty: Žítkovské čarování. + Gajdoši z Kopanic.

17. května: Dolní Němčí, knihovna: Beseda s Mlovaným krajem.

 
 

 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode